Makabiáda M13 Izrael 19. – 30.7. 2013
Jako jeden z českých účastníků si dovoluji stručně shrnout svou účast…
Již skutečnost, že jsem byl do naší reprezentace zařazen, mne naplnila nejen hrdostí, ale také zodpovědností, abych svým výsledkem nezklamal. Každý z našich osmi sportovců soutěžil v jiném sportu – badminton, judo, lukostřelba, půlmaratón, stolní tenis, střelba, tenis a šachy. Já jsem byl přihlášen ve sportovní střelbě do dvou ze tří pistolových disciplin, které byly organizátory vypsány – na vzduchovou pistoli 60 ran na 10 metrů (Vzpi60) a na libovolnou pistoli 60 ran na 50 metrů (LP60). Vzhledem k předchozím zkušenostem z účastí na mezinárodních střeleckých soutěžích tělesně handicapovaných od Jižní Koreje po USA nebylo pro mne žádným problémem se vypořádat s celními náležitostmi při převozu zbraní.
Předem jsem neměl žádné informace ani o střelnici, ani o soupeřích a tak jsem vlastně zbytečně vezl dalekohled ke kontrole zásahů. Střelnice v Herzlii u Tel Avivu byla totiž vybavena výhradně elektronickými terči, takže dalekohled byl k ničemu a i rozhodčí tak měli velmi lehkou práci – počítač všechny zásahy pečlivě zaznamenal, sečetl i nakonec vytiskl výsledný protokol. Odpadly tak i případné diskuse zda ten zásah 8,9 nebyl přeci jen „lízaná 9“ nebo 9,9 již desítka – elektronika je nekompromisní a v základním závodě je to devítka od 9,0 do 9,9 atd. a tak střelec nic nenabrečí ani nenaprotestuje…Obě discipliny se střílely přímo jako finálové bez eliminace po předchozím tréninkové dni a tak i pořadí bylo po závodě konečné. Byl jsem jediným těl. handicapovaným střelcem mezi ostatními, a bylo mi povoleno střílet vsedě, tak jak je v mé kategorii postižení zvykem.
Střelecké velmoci nečekaně nevyslali moc střelců - asi nemají dost střelců se židovským původem, anebo jejich střelci startovali na současně konaném mistrovství světa v kulových střeleckých disciplinách v chorvatském Osijeku. S dosaženým umístěním – na 6. místě ve VzPi60 a na 5. místě v LP60 mohu být spokojen, s nastříleným bodovým výkonem již méně. Tak to již na větších soutěžích chodí, protože psychický tlak a zodpovědnost sráží výsledek. Jedinou útěchou mi byla skutečnost, že i kdybych nastřílel své osobní maximum, tak bych si mezi izraelskými a německými „profesionály“, kteří si vždy rozdělili první čtyři místa, polepšil jen o jedno místo.
K naší účasti obecně musím říci, že i přes skutečnost, že jsme byli rozstrkáni v různých hotelech (podle sportů, aby organizátoři měli ulehčenou práci se svozem na sportoviště) na několika místech od Tel Avivu po Jeruzalém, tak díky tomu, že jsme všichni měli mobilní telefony s místními telefonními kartami, byli jsme všichni stále v úzkém kontaktu nejen s vedoucí naší výpravy, která nás vydatně morálně podporovala, ale i navzájem jsme se podporovali aspoň on-line, pokud jsme nestihli naše kolegy přijít podpořit přímo na jejich sportoviště. Vynikajícím doprovodným programem – možností širokého a neomezeného výběru účasti na poznávacích výjezdech po skončení soutěží si pořadatelé velmi vylepšili svou image, když autobusové spojení k převozu na sportoviště mnohdy zaskřípalo. Ono ale zvládnout 10 tisíc sportovců v téměř 40 sportovních odvětvích je již kus manažerského umění.
Byla to má první návštěva Izraele a kromě sportovní účasti jsem jako vášnivý fotograf nafotil asi 1500 záběrů, z nichž je 150 až 200 velmi dobrých. Fotografie nejen z různých sportovních soutěží, ale především z Masady, ze starého Jeruzaléma, muzea Yad Vashem, z En Gedi nebo z Tel Hai vydají možná v budoucnu na malou výstavu. Do Izraele se musím ale zase vrátit, ještě jsem řadu míst neviděl a nenafotil!
Roman, srpen 2013
Dvojí splněný sen Vojty Duba
Začalo to ovšem menšími komplikacemi na letišti v Praze i potom po přistání, ale ty byly pochopitelné. Vezl jsem přece s sebou zbraň se střelivem, i když to byl jen rozmontovaný luk a šípy.
Na letišti Ben Gurion v Tel Avivu jsem nebyl sám, koho s lukem kontrolovali. Asi po půl hodině jsem za zády uslyšel větu vyslovenou se silným španělským přízvukem: „Hey, I think he is an archer too.“ Hlas patřil nepřehlédnutelnému Danielovi z Argentiny. A tak jsem se seznámil s celou argentinskou výpravou lukostřelců. I přes značný věkový rozdíl jsme si skvěle rozuměli. Rozednívalo se, když nás autobus konečně dovezl z Tel Avivu do hotelu v Jeruzalémě. Počasí bylo příjemné a vše vypadalo krásně, ten pravý teplotní šok přišel až později. Ale pořadatelé zajistili, že jsme měli všude k dispozici láhve s chlazenou vodou. Už první den jsem zjistil, že organizace soutěže se podstatně liší od toho, s čím jsem se dosud na závodech setkal. Měla svůj vlastní řád, který jsem hned nepochopil. Mým prvním úkolem bylo najít v hotelu člověka jménem Yishai, který všechno o mých soutěžích ví. Zabralo mi to asi dvě hodiny a spoustu telefonátů, než jsem ho našel. Naštěstí jsme dostali do mobilu izraelskou kartu, s kterou jsme mohli telefonovat zadarmo. Po tom co mi Yishai vše vysvětlil, jsem se seznámil ještě s tureckým lukostřelcem jménem JoJo (Džoudžou), se kterým jsem se během následujícího týdne společně stráveným na střelnici velmi spřátelil. Prvních pár dní jsem strávil převážně střílením. Na střelnici za 3D kinem a zábavním parkem nás vždy dopravil autobus. Během tréninku jsem postupně poznával své soupeře. Střelnice byla na slušné úrovni a také výsledky se velmi brzy objevovaly na velké obrazovce. Po neoficiálním i následném oficiálním tréninku se sešli kapitáni. Po jejich schůzce byla upřesněna pravidla a soutěž mohla začít. V pondělí a úterý jsme závodili na vzdálenost 18 metrů na terče o průměru 20 cm. Zvítězil jsem sice v eliminaci, ale v soutěži o medaile jsem obsadil nepopulární 4. místo. Další dva dny jsme pak závodili na vzdálenost 70 metrů na terče o průměru 120 cm. V této soutěži se mi podařilo dostat až do finále. To už jsem věděl, že bez medaile neodjedu. Boj o zlato jsem bohužel prohrál a obsadil jsem tak stříbrnou příčku za Nathanem Gofmanem. Byla to pro naši výpravu na této Makabiádě první medaile. Zbytek pobytu jsem měl možnost s dalšími účastníky cestovat na různá místa v Izraeli – jeli jsme do Tel Avivu, k Mrtvému moři i na Masadu. Zkušenost, kterou mi účast na Makabiádě přinesla, je nesdělitelná. Přál bych každému sportovci z našich řad v jakémkoliv sportovním odvětví, aby v budoucnu zažil neuvěřitelně přátelskou atmosféru na zahajovacím nebo závěrečném ceremoniálu, ale i při vlastních soutěžích. Doufám, že sám budu mít možnost jednou dosáhnout i na tu zlatou medaili.
Vojtěch Dub
